Čirá radost

ČIRÁ RADOST

Eva Vítková

Oheň hoří v centru africké vesnice. Okolo se pohybují děti, ženy, muži. Jsou unavení z celodenního lovu. Ale nevrátili se s prázdnou, dnes jim přálo štěstí a přinesli bohatý úlovek – několik gazel a antilop. Bude dost jídla pro všechny. Je třeba to oslavit. Již přibíhají bubeníci a začínají s rytmy. Rychlými zvučnými rytmy Afriky, kterými hovoří a dorozumívají se. Okolo se srocují tanečníci. Pohupují se v rytmu, vyskakují, dupou a mávají rukama. Divoši v ryčném tanci jsou zcela pohlceni radostí, štěstím, rytmem, hudbou. Nakažlivá energie radosti je ve vzduchu. Zatímco jejich těla jsou přizemněna, jejich duše se vznášejí v éteru, celý kmen se raduje s nimi. Divoši tančí, dupou, skákají v rytmu bubnů, které se chvějí, ruce se míhají. Pra pru pra, perpeté, peté, peté … nocí se nese rytmus hudby. Zpocená lesklá těla, černé dredy míhající se kolem hlav, široké svítící úsměvy, zářící oči. A čirá radost. Historie kmene se odráží v hudbě, tanci a spojuje jeho členy. Hudba a rytmus je jejich komunikační prostředek, jejich řeč. Rozumí jí, rozumí si.

Africké dobrodružství 2019

Je pozdní večer, slunce se pomalu chýlí ke spánku. Šeří se. K ohništi přicházejí postavy, muži se shlukují okolo. Pak – bez domluvy – jeden z nich připraví a zapálí oheň z větví, které dobře hoří a nečoudí. Muži si sedají okolo ohně a začínají s přípravou čaje. Večerní Atája začíná. Když se v ohništi objeví žhavé uhlíky, jeden z nich je bere do holých prstů a vkládá je do speciální nádoby, na kterou položí konvičku s vodou na senegalský čaj Atáju. Červená konvička, ošlehaná plameny, tiše přede. Muži se baví, vyprávějí si příhody dne. Všichni čekají na večeři, která bude připravena zanedlouho ženami.

Afriku si buď zamilujete, nebo ji nenávidíte. Nic mezi tím, říká se. Proč, to už senevysvětluje, ale i v tomto případě jde o zkušenost. Patřím k těm, kteří si africký kontinent zamilovali. Asi také kvůli zkušenosti. Je pravda, že zde se setkáte se všemi tvářemi, které Afrika má. Naivní až dětinská radost, schopnost radovat se i z maličkostí, muzikálnost, intuice a schopnost pozorování, umění vystačit s málem, ale i vůle k přežití, schopnost využít příležitostí, pokud se naskytnou. Ale také bída, hlad, nedostatek potravin, chudoba, odpadky podél cest, velké sociální rozdíly. Ženská obřízka. Nedobré postavení žen v muslimské společnosti. Negramotnost části obyvatel, špatná infrastruktura země. A všudypřítomná korupce a pokrytectví, což ale nejsou specifika výhradně Afriky, ale celého světa. 

Do Afriky jsem se vydala se skupinkou žen a dvěma muži – partnery dvou žen. Odlétaly jsme doslova v předvečer konce loňského roku, v neděli 30. prosince 2018. Já s obavami, jak to všechno bude, co mě tam čeká a zda nenastanou možné komplikace v podobě onemocnění. Prostě skok do neznáma.

Letěli jsme přes Brusel, kde jsme přespali. Při čekání na letišti dostáváme od naší učitelky tance a manažerky workshopu Moniky instrukce, jak si v určitých situacích, které mohou nastat, poradit, co dělat a co raději ne. Tři hodinky uběhly a už nasedáme do velkého boeingu. Letadlo je plné černochů, kteří letí na oslavy Nového roku. První kontakt se Senegalci. Sedadlo mám na prostřední čtyřce, z jedné strany sedí statná černoška, z druhé štíhlý útlý černoch. Dáma ještě před startem usíná, hlava jí padá. Spí hlubokým spánkem. S mužem naopak konverzuji, bavíme se, kam jedu, co tam navštívit, která místa nevynechat a další informace. Normální společenská konverzace, užívám si ji. Je to Gambijec, a tak se raději vyhýbám informaci, že přes Gambii jen projedeme, ale budeme bydlet v Senegalu. Mezitím se vzbudí dáma a tak se dozvídám, že jede na domů za matkou, manželem a rodinou. Cesta plyne, a už přistáváme v gambijském Banjulu. Sousedka ještě před přistáním vytáhla zrcátko a začala se líčit. Prvně nános pudru, pak líčení očí. Sytě růžová rtěnka byla pěknou tečkou za jejím zkrášlením. A přinesla kýžený efekt: půlka letadla ji za její rty obdivovala. Černoška se smála a byla šťastná. Znala snad většinu osazenstva, s každým si povídala.

II.

Když jsme vystoupili na letišti v Banjulu, hned při vstupní kontrole na letišti nám všem sebrali pasy s tím, že nemáme vízum, které potřebujeme. Bez pasů jsme pak asi hodinu čekali, uvězněni mezi davy domorodců, než nám pás vyplivne naše zavazadla. Naštěstí přijela zavazadla všechna, první problém je tedy za námi. Mezitím na letiště dorazil Sadio, manžel Moniky s cestovním manažerem Sonkem a dojednali s celníky vrácení našich pasů. Samozřejmě, že to nebylo zadarmo, malý úplatek to spravil. Nasedáme do auta, muži na jeho střechu nakládají a uvazují naše zavadla a vyjíždíme do tmavé noci.

Na gambijsko-senegalské hranici se situace opakuje, opět požadují víza, ale spraví to další úplatek. Celé to zdržení nás stálo asi hodinku času, ale už nic nestojí v cestě do senegalské vesnice Abene, poblíž které se nachází pozemek a resort Moniky. Sedíme namačkáni v autě, zní hudba, naši černí průvodci se radují a smějí a prozpěvují si spolu s rádiem. Necelou hodinku před půlnocí přijíždíme do našeho nového domova. Uprostřed oploceného pozemku hoří ve velkém ohništi oheň, okolo něj sedí správce pozemku, kuchařka, a další domorodci. Vítají nás a jdeme se ubytovat. První věc, co musíme udělat,  vytáhnout baterky. Na pozemku není zavedena elektřina, vše je tedy ve tmě. Dostáváme od Moniky povlečení, připravíme si postel, uložíme kufry a vyrážíme oslavit poslední den roku 2018.

III.

Cestou do centra vesnice Abene potkáváme davy lidí. Zamíříme na pláž. Zde v jednom místě také plane oheň, okolo něj jsou sroceni bubeníci, v hloučcích se tísní lidé. Někteří se pohupují v rytmu hudby, jiní tančí kolem ohně, další jen přihlížejí a baví se. Chvilku se zdržíme, pak pokračujeme a usedáme do písku. Někdo koupí lahev piva, společně ho pijeme a pak se vracíme do útulných domků Moničina resortu. První noc nového roku v novém místě začíná.

IV.

Další den je volno, je Nový rok. Využijeme ho k ubytování a odpočinku na pláži oceánu. Pomalu se seznamujeme s okolím, sžíváme se s novým prostředím. Večer jdeme navštívit  plánovaný koncert, který se už tradičně koná vždy na přelomu roku. Můžeme obdivovat dovednosti místních umělců – bubeníků, tanečníků, hráčů na balafon, akrobatů a zpěváků. Velmi pěkná je i podívaná na místní publikum, ženy přihlížejí ve svátečních afrických oděvech s čepci na hlavách, někteří muži přišli v tradičním svátečním oděvu – dlouhé tunice a kalhotách. Africké látky jsou veselé, barevné, jsou vpravdě okouzlující, mají různé motivy, jsou barevně sladěné či naopak v kontrastu barev. Bohatost všeho okouzluje stejně jako hudba, tanec a z nich tryskající radost, to vše nás nabíjí. Do kempu se vracíme pozdě v noci.

V.

S nástupem dalšího dne - středy začíná rytmus a řád běžného uměleckého workshopu. Zahajujeme ho na pláži hodinou jógy, pak následuje snídaně – francouzská bageta s pomazánkou. Když dosnídáme, začíná lekce bubnování. Brigel Philipe Goudiaby,  náš učitel bubnování, též choreograf a zakladatel hudebně- taneční formace Foret Sacre, nás zpočátku chválí za snahu i za šikovnost. Inu, jsme na začátku a asi se zdáme nadějní. Po bubnech následuje lekce afrického tance, kterou vede bratr Sadia, Ousejnu Diatta. S ním jsou přítomni nám ku pomoci další místní mladí umělci-tanečníci. Jenže, obvykle přicházejí i diváci - lidé z okolí, sousedé. Jsme zpestřením jejich všedních dnů. Přinášejí si lavičky, usedají na ně a točí si naše snažení na mobily. Taneční lekce končí, jsme zpocené i šťastné a sdělujeme si, jaké kroky a variace se nám dařily a jaké ne. Někdy ani bubeníci nemají dost a volně pokračují ve hře, vesele bubnují a užívají si nerušené volné hry. A zase tryská do vzduchu ta energie radosti a hravosti.

Před obědem je chvíle volna, kdy máme možnost se opláchnout od prachu, vyprat svršky nebo jen sedět a tlachat. Oběd tvoří obvykle rýže s pikantní cibulí a masem – rybami či kousky kuřete. V mírných obměnách to jíme každý den. Jíme ze společné velké mísy a každý si bere svůj díl. Po obědě je volno, můžeme ho využít podle svých preferencí, většinou chodíme k oceánu, kde setrváme do zhruba šesti - sedmi hodin do večera, než začne foukat nepříjemný vítr, který nás vyžene z pláže. Večery mají na programu tělesnou očistu – v přiměřeném rozsahu. Každá kapka vody se musí vytáhnout ze studně, je tedy třeba vodou neplýtvat. Namydlit, spláchnout. Ale jde to, dají se i vlasy umýt. A taky je čas na povídání, sdělování si zážitků a pocitů.

VI.

Okolo osmé se začíná šeřit a udeří hodina moskytů. Je pravdou, že po celý pobyt jsme nepotkali ani jednoho, přesto jsme se poctivě mazali tee-tree olejíčky, sprejovali speciálními spreji a celkově se chránili – hlavně dlouhými kalhotami a tričky s dlouhými rukávy. Různě posedáváme a čekáme na večeři. Většinou bývá připravena okolo osmé hodiny. A už přichází kuchařka Čádí s velkými plochými mísami s krmí – dvě mísy  jsou určeny pro nás, jedna pro naše černé průvodce a už i přátele. Dáváme se do jídla. My jíme na terase kruhového domku, ostatní u ohně. Po večeři se sesedneme okolo ohně a čeká se. Máme volný čas hodinku či dvě, než se budeme moci odebrat na večerní párty, jejíž součástí bývá vystoupení místních umělců bubeníků a taneční sólíčka diváků. To je to, co tvoří nezapomenutelné chvíle - vidět bubeníky v živém přenosu, zažít energetickou atmosféru afrických diskoték či večerních koncertů. To žádný dokument ani vyprávění nemůže nahradit.  

Struktura dnů je víceméně stejná, dny však dělí různé zážitky, přibývající zkušenosti, radosti i zklamání. Z toho, že něco nejde. Život plyne svým tempem a všem je nám fajn. Bez civilizace, bez denního shonu, bez internetu a datového připojení, a přece mají dny svůj řád. Poruší ho jen dva výlety – jeden do Ziguinchor, hlavního města regionu Casamance a druhý, lodní, na ostrov s tajemnou bylinou, kterou zde pěstují ve velkém. Zážitky se kupí a než se nadějeme, odjíždíme. 

Na shledanou Afriko, au revoir  - brzy se sem vrátíme.

Eva Vítková, účastnice workshopu jógy, tance a bubnování 2018/2019

(autorka je novinářka)